Dušan Urban je jedním z našich nejoblíbenějších kolegů za mikrofonem! Mohli jste ho vidět na scénách řady moravských divadel a v poslední době taky slyšet v nejedné audioknize nebo rozhlasové inscenaci. Jeho hlasový projev, charakteristický pro svou hloubku a výraznost, přináší posluchačům intenzivní zážitek. Ať už jde o historické drama, fantasy, scifi nebo napínavou kriminálku, Dušan dokáže uchvátit a zaujmout. V rozhovoru jsme se bavili nejen o jeho oblíbených žánrech, ale i o práci na divadle...
Co tě na nahrávání audioknih baví víc než na jevišti – jestli vůbec něco?
Jsou to dvě odlišné disciplíny. Navíc načítání audioknih je něco jiného, než třeba klasický dabing, který mám mimochodem taky moc rád. Herectví je prostě taková multidisciplína, a ta různorodost je pro mě vzrušující. Každé odvětví herectví, ať už jde o herectví na divadle, před kamerou, načítání audioknih, komentářů nebo reklamních spotů, jedno druhé doplňuje a obohacuje herce. To je pro mě super.
Jak se liší tvoje příprava na roli v divadle a na audioknihu?
Příprava na roli v divadle je kontinuální proces. To prostě nikdy nekončí. Nejdřív se připravuješ na zkoušky, jednu po druhé, učíš se text, aranžmá, pak přijde premiéra a ty se znovu připravuješ na každé další představení. Opakuješ si text, situace, aranžmá… Vlastně až do derniery. Pořád můžeš na roli pracovat.
Příprava na audioknížku je jednodužší v tom, že si knížku přečtu jednou, abych se s ní seznámil a pak znovu, kapitolu po kapitole, už s nějakou představou, jak bych ji chtěl namlouvat. Natočíme to a je hotovo. Buď se to povede, nebo ne, každopádně už není žádná možnost jak něco změnit.
Jak ses k nahrávání audioknih dostal? Jaký je tvůj oblíbený žánr?
Jak jinak než přes casting. Jakési studio OVA audio si můj hlas zařadilo do své databáze a spolupráce na sebe nenechala dlouho čekat. Můj hlas už ale delší čas můžou slyšet na vlnách Českého rozhlasu v mnoha povídkách, nebo na některých komerčních kanálech v televizi, jako dabing. Nejsem tedy, co se týká mikrofonu úplným začátečníkem. Mým oblíbeným žánrem jsou detektivky, protože mě baví vkládat do hlasu to napětí, co se stane v příštích okamžicích.
Stane se ti někdy, že jsi při čtení audioknihy začal „hrát“ až moc? Musíš se za mikrofonem hlídat?
Zatím se mi to nestalo, teda pokud sám vím. Snažím se každou postavu trochu odlišit, ale samozřejmě aby to bylo pro posluchače příjemné na poslech, nesmí se to přehánět. To by už potom bylo Divadlo Spejbla a Hurvínka.
Jak reagují diváci, když tě slyší v audioknize a pak tě vidí naživo? Myslíš, že už máš svoje audiofanoušky?
Nemám těch audioknížek natočených tolik, abych měl už svoji posluchačskou obec. Upřímně řečeno, zatím mám ohlasy pouze z recenzí. Takže odpověď je jasná, nikdo si mě na jevišti s hlasem v audioknížce nespojuje. Zatím.
Je nějaká kniha/žánr, kterou bys nikdy nechtěl načítat – a proč?
Každá knížka je pro určitý typ posluchačů zajímavá. Někomu se líbí detektivky, někdo má rád historická dramata, jiný sci-fi atd. Pro mě je každá knížka, každý žánr výzva, abych přenesl tištěné slovo autora do hlasové podoby a to mě na načítání knih taky moc baví. Čili není asi žádný žánr, který bych nechtěl načítat.
Co děláš, když se při nahrávání rozesměješ nebo přeřekneš v napínavé scéně?
To se mi stává poměrně často. Pobavím se sám nad sebou, nebo naopak naštvu. Záleží kde se to v textu stane. Nejhorší je, když nedokážu načíst nějakou pasáž třeba napočtvrté. To mám chuť vstát, odejít někam hodně daleko a už se nikdy nevrátit.
Máš radši číst dialogy, nebo popisné pasáže? A jak si pomáháš, když je v knize deset různých postav?
Dialogy jsou složitější právě v odlišení postav. Musím si vždycky představit tu kterou situaci jako film v kině a představovat si jednotlivé postavy jako skutečný obraz. To je vlastně to, co bych chtěl, aby měl i posluchač. Aby ten obraz, který si představuju já, byl co nejblíže tomu, který v hlavě vidí i posluchač. Ony i popisné pasáže musí v posluchači vyvolat pocit obrazu, takže jsou to spojené nádoby.
Co má herectví na jevišti společného s herectvím za mikrofonem? Co tě na téhle práci naplňuje nejvíc?
Na jevišti máš pro vytvoření příběhu mnoho prostředků. Pohyb, výraz tváře, hlas… veškeré emoce tvoříš celou škálou výrazových prostředků. V tom je divadlo jednodušší. Divák příběh vidí. Při práci před mikrofonem si musí posluchač ten vizuální obraz vytvořit v hlavě sám jen z tvého hlasu a jeho modulace. To je myslím těžší a není to práce pro každého. Mě to baví, právě proto, že je to nějaká výzva a doufám, že se mi to, alespoň částečně, daří.