I když milujete knihy, najít si čas na čtení může být někdy celkem problém. I to je jeden z důvodů, proč jsou audioknihy tak oblíbené – pustíte si je při cestě do práce nebo třeba při úklidu. Ale je poslech knihy opravdu totéž jako její čtení?
„Měla jsem audioknihy ráda, ale vždycky jsem to tak trochu brala jako podvod,“ přiznává Beth Rogowsky, pedagožka z univerzity v Pensylvánii. A tak se v roce 2016 rozhodla, že si své předsudky ověří výzkumem. Jedna skupina účastníků poslouchala úryvky z knihy Nezlomený od Laury Hillenbrand, druhá je četla na čtečce a třetí dělala obojí – četla i poslouchala zároveň. Výsledek? Všichni zvládli závěrečný test porozumění přibližně stejně. „Nebyl žádný výrazný rozdíl v tom, jak dobře text pochopili,“ říká Rogowsky.
Takže 1:0 pro audioknihy? Možná. Jenže v té studii se četlo z obrazovky, a ne z klasické papírové knihy – a z jiných výzkumů víme, že čtení z papíru je pro mozek přirozenější a efektivnější. Kdyby se tedy porovnávala tištěná kniha a audiokniha, možná by to dopadlo jinak.
Proč někomu papírové knihy víc sedí? Třeba proto, že víme, kde jsme – jak daleko v knize, kde se nachází daný úsek. To nám pomáhá budovat si v hlavě děj a chápat, jak na sebe věci navazují. Čtečky sice ukazují procenta nebo čas do konce, ale to pocit papíru zatím nenahradí. Důležité jsou i vizuální a prostorové pomůcky. Když něco čteme na stránce, mozek si to snáz zapamatuje – prostě si pamatujeme, že tahle věta byla vpravo dole. U audioknih nebo digitálních textů toto může chybět.
Rozdíl je i v tom, jak čteme – při čtení se oči vrací zpět, zhruba v 10 až 15 % případů. To je klíčové pro porozumění. U poslechu se sice můžeš vrátit zpět, ale je to práce navíc, a člověk to často neudělá. A co když ti uteče pozornost? To se stává každému. Jenže když čteš, snadno se vrátíš k místu, kde ses ztratil. U poslechu je to horší – obzvlášť u složitějších textů. Listování v knize navíc dává mozku prostor si informace srovnat nebo uložit.
Psycholog David Daniel dělal v roce 2010 studii, ve které studenti poslouchali podcast s výukovým obsahem nebo ten samý text četli. Výsledek? Ti, co poslouchali, dopadli o 28 % hůř než čtenáři – to je rozdíl mezi jedničkou a čtyřkou. A co bylo nejzajímavější – před testem chtěli všichni být ve skupině s podcastem. Po testu už ne. Možná by se ale dalo poslechem „vycvičit“. Když člověk trénuje, může se stát lepším posluchačem – stejně jako se dá zlepšit ve čtení z obrazovky. Ale pořád tu jsou limity. Třeba že si při poslechu nemůžeš nic podtrhnout, zvýraznit, ani si všimnout důležitých boxíků v učebnici. To v audiu prostě nejde.
Na druhou stranu – lidi si vyprávějí příběhy ústně už desítky tisíc let. Čtení je novinka. Když čteme, náš mozek musí zapojit centra, která původně vznikla pro úplně jiné činnosti. Poslech je přirozenější. Navíc z tónu hlasu poznáme sarkasmus nebo emoce, které tištěný text často nepřenese. A třeba Shakespeara pochopíme mnohem lépe, když ho slyšíme, než když ho čteme.
A pak je tu ještě multitasking. Lidi si pouštějí audioknihy při řízení nebo uklízení – ale jakmile děláš dvě věci najednou, nikdy se na žádnou nesoustředíš naplno. „Taky poslouchám audioknihy v autě,“ říká Willingham, „ale nikdy bych si takhle neposlechl nic odborného do práce.“
Závěr? Pokud posloucháme nebo čteme jen pro radost, žádný zásadní rozdíl v porozumění tam není. Můžeme si bez obav vybrat, co nám vyhovuje více. A když někdy sáhneme po audioknize místo papírové knížky, klidně si můžeme říct, že „nepodvádíme“. Naši kamarádi knihomolové to stejně nepoznají.
Zdroj: Time.com