Zuzana Hartmanová je česká fantasy spisovatelka, která se etablovala jako výrazný hlas současné fantastické literatury. Její tvorba se vyznačuje propojením různých žánrů, od klasické hrdinské fantasy přes arcanepunk až po postapokalyptické příběhy. Mezi její nejznámější díla patří trilogie Krysy apokalypsy (Ova Audio vydalo jako audio sérii), která se odehrává ve světě zasaženém magickými bouřemi a zkoumá přežití v postapokalyptickém prostředí. V rozhovoru jsme se bavili i o jejím nejnovějším románu Kosti pod mechem nebo o tom, jak se jí poslouchají audioknížky...
Tvoje trilogie Krysy apokalypsy zaujala čtenáře svou originalitou i syrovostí. Co bylo prvním impulzem k jejímu napsání?
Chtěla jsem si napsat jednu takovou baladu ze zničeného světa ve fantasy kulisách. Jenže jsem pak zjistila, že by to nefungovalo, protože víc než na příběh bych se musela soustředit na vysvětlení daného světa a na to, jak se hrdina dostal tam, kde je… Tak jsem si řekla, že musím nejdřív napsat něco, kde ten svět vysvětlím – logickou volbou se tedy stala povídka do soutěže. Jenže jak je mým dobrým zvykem, u povídky jsem nezůstala a stala se z ní pouze jedna dějová linka celého rozsáhlého příběhu, který se rozrostl do podoby trilogie. Takže mám nyní připravenou půdu pro onu baladu, kterou jsem mezitím ale ještě nestihla napsat.
Tvoje zatím poslední kniha Kosti pod mechem působí temněji, zraleji. Posunula se ti témata s věkem, nebo je za tím chuť jen chuť zkoušet nové světy?
Myslím, že od obojího trochu. Chuť zkoušet nové světy je v tom určitě – mám víc různých prostředí, do nichž zasazuji svoje příběhy, takže se mi žádný svět nestihne zprotivit tím, že bych v něm trávila až moc času. Zároveň už ale v knihách vyhledávám (nebo se jim naopak cíleně vyhýbám) určité motivy, což se pak projevuje i v mojí vlastní tvorbě.
Tvoje postavy jsou často drsné, ale lidské. Kde čerpáš inspiraci pro jejich příběhy a osobnosti?
Ráda bych na tuhle otázku dala uspokojivou odpověď ve smyslu, že se inspiruji lidmi kolem sebe a tak podobně. Nějaký podprahový vliv tam samozřejmě bude, ale ty postavy ke mně zkrátka přijdou. V jednu chvíli neexistují, v další už o nich vím hromadu věcí a jen je v průběhu psaní dolaďuji. Takže vlastně tak nějak netuším, kde se moje postavy berou.
Zajímá mě, jaký máš vztah k audioknihám. Posloucháš je? A jaké to je, slyšet svůj text interpretovaný někým jiným?
Audioknihy poslouchám – pár jich každoročně dám –, ale nejsem kdovíjak náruživý posluchač. Poslouchám je většinou u nějaké jiné činnosti, například během dlouhých procházek, když zrovna jdu sama. Rozhodně mají něco do sebe a myslím, že díky dobrému načtení jsem si jich pár užila víc, než bych si je užila při čtení.
Pro mě je ale vždycky hrozně zvláštní slyšet svůj text někým namluvený. Jsem z toho nervózní, ani nevím proč. Z každé audioknihy, která vznikla na základě mých knih, jsem slyšela zhruba polovinu, ale prostě jsem to nezvládla poslouchat celé, přestože se mi interpretace velice líbila.
Česká fantastika je živá a rozmanitá. Kteří čeští autoři tě baví nebo inspirují? A sleduješ třeba mladé začínající tvůrce?
Snažím se sledovat začínající autory, ačkoliv ne vždy se mi to daří všechno udržet, obzvlášť s přihlédnutím ke crowdfundingovým kampaním, kde je toho už poměrně dost.
Líbí se mi například knihy Vilmy Kadlečkové, Míši Merglové, Karoliny Francové, Honzy Hamouze nebo třeba Přemka Krejčíka. Snažím se číst knihy od kolegů, abych si udržela přehled, a u většiny z nich najdu něco, co se mi líbí, přijde mi zajímavé nebo inspirativní, což je podle mě skvělé.
Pamatuješ si, kdy jsi poprvé cítila, že chceš psát – a kdy to začalo být vážné?
Nepamatuji si, kdy se poprvé dostavila chuť vyprávět příběhy. Já si totiž vlastně vůbec nevybavuji, že by tahle touha… tahle potřeba… někdy v mém životě nebyla. Z toho usuzuji, že se to muselo projevit už v dost raném věku. Vážné to začalo být zhruba kolem mých čtrnácti let – to jsem se zúčastnila lokální literární soutěže pořádané městskou knihovnou v místě mého tehdejšího bydliště. O dva roky později jsem zkusila štěstí v celorepublikové soutěži, kde jsem pochopitelně pohořela. A pak už jsem se vezla.
Co bylo nejtěžší na cestě od prvních rukopisů k vydané knize?
Obrnit se trpělivostí. Málokdo to vidí, ale celý proces – od přijetí rukopisu po jeho vydání – je neskutečně dlouhý. Já sice měla velké štěstí, že jsem se vyhnula oné nenáviděné fázi obesílání nakladatelů, čekání na odpověď a následně čtení zamítavých mailů, ale i tak jsem se musela naučit velkému množství trpělivosti. První kniha vyšla po pěti letech od okamžiku, kdy jsme se domluvili s nakladatelem na jejím vydání. A i když je to teď, když jsem v rozjetém vlaku, rychlejší, stejně kniha spatří světlo světa nejdřív rok poté, co odevzdám rukopis.
Spisovatelský život v Česku – jaké to je? Uživí to? A pokud ne, jak skloubit psaní s běžným životem?
Neuživí to – nebo přinejmenším mě a stovky dalších to neuživí. Pár šťastlivců, kteří se psaním živí, ale samozřejmě máme i u nás, není to jen záležitost zahraničního trhu.
Skloubit se to s životem dá těžko – aspoň mně to tak připadá. Leckdy bych psala, až bych brečela, ale prostě to vzhledem k okolnostem nejde – mám ještě docela malé děti, takže je jasné, co je hlavní náplní mých dní. A pak, když už mám čas, jsem na psaní příliš unavená. Ale nějaký systém už v tom mám, tak snad se mi ho podaří udržet. U psaní je podle mě důležité mít chápající rodinu, která ustojí fakt, že se potřebujete čas od času na pár hodin zavřít, nikoho nevidět a jen psát.
Jaký je tvůj pracovní režim? Píšeš každý den, nebo čekáš na „náladu“?
Já jsem jednoznačně spisovatelka píšící podle nálady. Zkoušela jsem se k tomu nutit, udělat si nějakou rutinu, ale stejně to nešlo. Pak jsem si akorát připadala, že jsem plýtvala svým vzácným volným časem, který jsem proseděla u horko těžko napsané půl stránky. Když mám náladu, jde to samo a i relativně malé množství času stačí k napsání několika stránek. A proč si z toho zbytečně dělat násilí :)
Proradíš, na čem teď pracuješ?
Momentálně pracuji na druhém – a závěrečném – dílu Kostí pod mechem. Pak mě ve frontě čeká román střižený ekologickou katastrofou, kterou se někdo pokusil zamést pod koberec a skončilo to mimo jiné takovými zombie jednorožci, co žerou lidi. Napsala jsem na tohle téma povídku do sborníku už pár let zpátky (vyšla taky loni v Pevnosti), a říkala jsem si, že by si ten příběh zasloužil rozpracovat.
Co bys chtěla, aby si z tvé tvorby čtenáři odnesli?
Asi to, aby se podívali pod povrch věcí, které můžou být – a zpravidla také bývají – jiné, než se na první pohled zdá. Ať už v příbězích, tak i ve skutečnosti.