Tomáš Král - Plzeňský básník a spisovatel se věnuje psaní, které oslovuje čtenáře svou upřímností a hlubokými emocemi. Svými díly často zkoumá témata každodenního života, vztahů a lidských emocí. Jeho tvorba je charakteristická bohatým jazykem, originalitou a schopností zaujmout čtenáře nejen stylem, ale i obsahem. V našem exkluzivním rozhovoru jsme se bavili nejen o jeho literární tvorbě, ale taky samozřejmě o audioknížkách a divadelních prknech...
Většina Vaší tvorby balancuje mezi poezií a prózou. Jak bys popsal tento přesah a co pro tebe osobně znamená být „na pomezí“ těchto dvou žánrů?
Láká mne tvořit neobvyklé tvary, využívat postupy, které nejsou časté, nechci se nechat omezovat kategoriemi. Dalším motivem je asi má naivní snaha přivést více čtenářů k poezii. Myslím, že ke striktní separaci není důvod. Přesto mnoho čtenářů beletrie vám řekne, že „poezii nerozumí“. Mísením poetických fragmentů do prózy (či naopak) se je snažím přesvědčit o opaku.
V roce 2023 jste vydal román Úterní poledne, který je vnímán jako manifest lásky. Co vás vedlo k tomu napsat knihu, která zkoumá tak intimní téma?
Vždy jsem chtěl napsat ve své podstatě archetypální příběh, který jde až ke kořenům vztahu muže a ženy. Jedna čtenářka mi napsala, že je to příběh tak intimní, až si občas připadala jako voyeur, který sleduje něco, co není určeno jejím očím. To je myslím vrcholný stupeň intimity a uvěřitelnosti, kterého lze dosáhnout. Román ale také zabrousí svou až detektivní zápletkou do žánru noir, a v neposlední řadě má být v určitých pasážích i poctou velkým americkým románům, které obdivuji.
Ve své tvorbě často používáš ironii a dystopické vize. Jaké jsou podle tebe současné výzvy, kterým svět čelí, a jak se odrážejí v tvých textech?
Dalo by se říci, že v mé tvorbě převládají dva hlavní směry, ke kterým přirozeně inklinuji, první se týká vztahu muže a ženy, druhý je, řekněme, společensko-kritický. Ironie je z mého pohledu přiměřeným prostředkem k vylíčení mnohých absurdit, kterými je naše žití protkané.
Dystopické příběhy často vyvolávají silné emoce a otázky o budoucnosti. Jak se v této souvislosti díváš na současné směřování naší společnosti? Jakým způsobem tvoje vize světa odrážejí realitu?
Stěžejní vizionářské či sci-fi romány z období kupříkladu okolo poloviny 20. století předpověděly mnoho z dneška. S nadsázkou by se tedy možná dalo říci, že už žijeme v dystopii. Já bych byl mírnější, spíše k ní směle a odhodlaně směřujeme. Dnešní globální vývoj u zdravě uvažujícího člověka prostě musí vyvolávat obavy. To samé ale podle mého platí i na individuální úrovni. Ale nerad bych zabředal do konkrétních detailů - mnohých těchto „nemocí doby“ jsem se dotkl ve své letošní sbírce Situace v kostce.
Audiokniha Úterní poledne vznikla ve spolupráci s nakladatelstvím Ova Audio. Jaký vliv má poslech na vnímání vaší tvorby a co jste se při přetváření knihy do formy audioknihy naučil o vlastní tvorbě?
Jelikož mám vážný problém, že nedokážu své knihy číst, bylo pro mne nejpříznivějším zjištěním, že je dokážu poslouchat, a není to špatné 😊
Pokud byste měl popsat svůj tvůrčí proces v několika slovech, jaké by to byly? Mění se váš přístup k psaní v závislosti na tématech, kterým se věnujete?
Určitě je pro mne velký rozdíl v psaní prózy a poezie. Ač mne tak nejčastěji označují, já se niterně příliš za básníka nepovažuji, cítím v sobě spíše neustálé tíhnutí k příběhům, obdivuji bravurní vypravěče. Nicméně poezie je pro mne jednodušší, tam při vás stojí múza. Prózu musíte zkrátka odpracovat, nebo alespoň já musím.
Chystáte divadelní zpracování Úterního poledne. Jaké překážky a výzvy přináší přetváření knihy do této formy, a co byste chtěl, aby diváci zažili při jeho sledování?
Jakožto další žánr je to pro mne výzva a vlastně i splněný sen, v románu je mnoho scén, které si dramatizaci přímo říkají, téměř jako by byly pro ten účel napsány. Přál bych si, aby si každý divák odnesl z představení něco jiného, o což jsem se snažil i u knihy. A aby si po jeho shlédnutí chtěl knihu přečíst 😊
Literatura a divadlo mají společného hodně, přesto se jedná o dvě zcela rozdílné formy vyjádření. Jakým způsobem probíhá přetváření tvé tvorby do divadelní podoby?
Jak jsem již říkal, pro mne žánry nejsou až tak důležité, vnímám je spíše jako pomocné, nenechávám se jimi svazovat, v tom je to pro mne jednodušší. Již v mé knize Velká nápověda jsou pasáže, které odkazují k divadelnímu prostředí. Samozřejmě ne vše, co funguje na papíře, funguje i na scéně. Ale určitá teatrálnost, dramatické gesto, je mé tvorbě vlastní, čili věřím, že právě Úterní poledne je pro dramatizaci ideálním materiálem.
